Poetické okénko V

Skořápka

Tam pod tou vrstvou, skoro nepropustnou,
tam cit, který bolí, ve mně plane.
Když všechny naděje náhle zpustnou,
když vůle už mi nezůstane.

Co s citem, který není komu dát,
co dříve hřálo, teď studí jako led.
Zde byla touha a snaha si přát,
zde zůstala jen prázdnota a jed.

Kde dříve rodily se sny,
kde smích se z nitra dral.
Na duši mám podlitiny,
na srdci šrám, co jej rozerval.

Tak obalím se do skořápky,
tak chráněný mohu být.
Proti myšlenkám, co chtějí zpátky,
proti citům, které nechci mít.

Snad ochrání mne dostatečně,
snad bude každé jaro růst.
Tak jak kameny téměř věčné,
tak má duše zažije od citů půst.

Možná jednou se probudím,
Možná najdu zas tu sílu.
Zatím však možnost nevidím,
zatím nemám v lásku víru.

Až někdo skořápku prolomí,
až bude chtít se vlastní vzdát,
pak možná srdce zazvoní,
pak najdu zbytky, co mu dát.

Ať oči slzy neroní,
ať skořápky se mohu vzdát.
Co s citem, jež nikomu nevoní,
co s láskou, kterou není komu dát.