Poetické okénko III

LIDÉ

Země je pevná, moře jest vodou.

Člověk je člověk prazvláštní shodou.

Živel a živel, duše a duše.

Občas radost, občas bolest, jak zásah šípem z kuše.

Lidé jsou zvláštní, denně to vidím.

Občas se za náš druh strašlivě stydím.

Každý je stejný a každý je jiný.

Avšak žádná duše není bez viny.

Máš duši čistou? Máš bílé svědomí?

Nebo pokroucenou a zapšklé vědomí?

Vina jest bolestí, jak ostrý útok.

To však patří k životu, jest to duševní potok.

My jsme ti jiní, my jsme ti krásní.

Nejsou však žádní, již jsou zcela šťastní.

A tak duše bloudí po celém světě.

Bloudí po něm v zimě, na jaře, podzimu a taky v létě.

Bojí se smrti a její kosy.

V jádru jsou nazí a chodí bosi.

Krev máme rudou, to jest síla naše.

Nepomáháme, to jsou problémy vaše.

Jen láska jest čistotou pro naše životy.

Ta umí vyléčit z jakékoliv trampoty.

Rozvíjíme se dál, jak květina na zemi.

Jak v moři pomalu plaveme, ano, to zdá se mi.

DEPRESE

Krví zrudla zmrzlá ta zem.

Já kolem těla chodím tam a sem.

Je to jenom vůně krve, co cítím?

Upadlo to tělo, neubránilo se sítím.

Nikdy se neuměl radovat ze života.

Nikdy taky necítil to, co ostatní lidi cítí.

Jenom strach úzkost a temnota.

Nemohl se vymotat, ze svých vlastních sítí.

Jsem jenom katem mrtvých dnů.

Jsem jenom katem špatných snů.

Kolik toho člověk musí za život vydržet?

Kolik hnusu a depek si za život musí vytrpět?

Žádná závislost, na nikom, ani z lásky!

Jsi jenom zranitelný a nemůžeš se bránit.

Jenom tě to sváže, jako železné opasky!

Protože koho miluješ, si žádáš i bránit.