Poetické okénko II

Zvěst

Jednoho dne, kdy změnil se svět,
uvadl na zemi na louce květ.
Netuším, nevidím, bylo snad pět?
Z té doby uběhlo už několik let.

Toho dne nastalo ticho a klid.
Z mračen a nebes zmizel boží svit.
Tma byla na zemi od těchhle dob,
a lidská naděje padla do mdlob.

Pravily příběhy, sedláci, šlechta,
kdekdo z nás přeživších se jim jen chechtá.
Však někteří těmhle těm výmyslům věří,
ostatním ovšem jen v žaludku leží.

Pověsti praví, že toho dne zvolání
z pekel slyšet bylo o náhlém skonání.
Pak spousty radosti, zmizel jim dluh,
když umřeli andělé, umřel i Bůh.

Něco však na tomhle asi jen bude…
Otázka, co s námi nakonec zbude?
Už žádné radosti, my co jsme žili.
Ty kousky naděje, co v nás jen zbyly,
…už nejsou.

Jde tu snad opravdu o konec lidstva?
Že by však tak náhle, rychle a zčista?
Vyhrála nenávist, s ní marnivost,
vše, co jen zbylo zde, je bohužel zlost.

Démoni po městech, duše nás sbírají,
veškerý řev i hněv, moc dobře vnímají.
Zachraň se člověče, pokud jen můžeš.
Pro svoji záchranu, dělej co zmůžeš!

Pro mě však pozdě je, tu mou už mají.
V pekle s ní u stolu mariáš hrají.

 

Oprátka

Já, já nevím proč a kudy dál?
Proč bojuji a nač jsem si hrál?
Andělé k zemi se snáší a já hledím jim vstříc.
Na duši mou jen bolest se práší, už prosím, chci odsud pryč!

Svou oprátku táhnu si, po schodech výš,
schod co schod těším se, smrti jsem blíž.

…

Utrpení končí, oprátku přes hlavu dal,
stoličku podkopl si a život vzal.

Autor:
Jiří Kokavec