Poetické okénko I
Táborák
Bez citu a bez moci,
někdy kolem půlnoci,
oheň hoří.
Svět kolem se zpomaluje,
oči bolest zaplavuje,
kolena se boří.
Co si počít teď jen mám?
Pomalu tu umírám.
Kdo mě z toho zachrání ?
Když ty tu nejsi.
Kdo ve smrti mi zabrání ?
No tak drahý, kde jsi?!
Prosím vrať se světlo mé!
Co mi tady zůstane?
Ze zoufalství vykřiknu:
,,Na tohle si nezvyknu!“
Tak jsem tady už jen já,
z toho všeho zmatená.
Sedím? stojím?
Sama nevím.
V očích mám jen záři
a slza teče mi po tváři,
když oheň stále hoří…
Západ slunce
Tolik krásy.
Více pozornosti by sis zasloužila.
Bohužel, teď jsi ve fázi,
po které jsi ani netoužila.
Slunce zapadá.
Co tě to zas napadá?
Černé myšlenky hoď stranou
a pojď se koukat se mnou.
Potichu sedíme.
Jedna vedle druhé.
Na západ hledíme.
Co s námi zítra bude?
Je zbytečné nad tím přemýšlet.
Vždyť dnes je dnes a zítra je zítra.
Tak pronikni do svého nitra
a uvědom si,
jak důležitá jsi.
Kam odcházíš?
Pojď, sedni si blíž.
Protože kdo bude koukat na západy se mnou,
když ty už budeš pryč?
Autor:
Monika Stupková